AI transformaci vám dnes rádi dodají na klíč. Stojí za to se ptát, co po ní zbyde vám.
Poznáte to po drobnostech
Potřebujete ve schvalování faktur změnit maličkost. Třeba aby částky do deseti tisíc nemusely na stůl finančnímu řediteli. Napíšete change request, dodavatel ho ocení na tři člověkodny, zařadí do release plánu, a když to dobře dopadne, za čtvrt roku je změna venku. Do té doby se schvaluje postaru.
Nebo chcete report, o kterém víte, že ho systém „určitě umí". Dashboard nabízí dvanáct předpřipravených pohledů a ten váš mezi nimi není. Dopadne to jako obvykle: někdo vyexportuje CSV a v neděli večer to slepí v Excelu.
Nebo se zeptáte, jestli by šla data ze systému hromadně vytáhnout, protože je chcete zkusit pustit do vlastní AI. Zjistíte, že API pustí posledních devadesát dní a plný export je „enterprise feature", o které se dá jednat s obchodníkem.
Nebo odejde ten jeden člověk, který věděl, jak je systém doopravdy nakonfigurovaný. Od té chvíle to ví jen dodavatel.
A nad tím vším rok od roku bobtná účet. SaaS položek přibývá, licence zdražují, a schopnost cokoli změnit vlastními silami klesá. Na poradách se tomu souhrnně říká „problémy s IT" a řeší se to eskalací na dodavatele.
Každý z těch momentů vypadá jako provozní drobnost, kterou nemá smysl řešit jinak než povzdechem. Dohromady ale kreslí jeden a týž vzorec. A ten stojí za to pojmenovat dřív, než do firem dorazí AI transformace na klíč.
Co se děje na pozadí
Všechny ty drobnosti spojuje jedna věc: proces je formálně váš, ale prakticky ho neovládáte. Papírově sedí všechno. Platíte licence, vaši lidé v systému klikají, auditor proces vede jako váš. Jenže formální vlastnictví se rozpadá na čtyřech praktických otázkách, které se dají položit nad každým procesem, který dnes bydlí v cizím softwaru:
Přístup. Dostanete se ke svému aktivu napřímo, bez svolení prostředníka?
Změna. Můžete to změnit sami, kdy potřebujete, za náklady blízké nule? Nebo píšete change request a čekáte na release plán a ceník dodavatele?
Odchod. Co by stálo odejít? Když je cena odchodu prohibitivní, nevlastníte. Pronajímáte si, jen s horší výpovědní lhůtou.
Znalost. Kdo ví, jak to celé funguje? Vaši lidé, nebo konfigurace cizího systému a konzultant dodavatele?
Podle těchhle kritérií většina firem, které znám, své procesy nevlastní už dnes. Zatím to tolik nebolelo, protože na tom byli stejně všichni okolo. Kam ta mechanika vede, když se nechá dvacet let dojíždět, ukazuje jedno celé odvětví.
Klient, kterému nesmíte zavolat
Představte si manažera pojišťovny. Otevře si systém a vidí v něm klienta: jeho smlouvy, jeho platby, jeho rizika. Firma ho pojišťuje patnáct let, posílá mu výroční dopisy a inkasuje pojistné. A ten manažer ví, že mu nesmí zavolat s nabídkou. Ne kvůli zákonu. Kvůli smlouvě s poradcem, který klienta kdysi přivedl. Klient je v jeho databázi, ale nepatří mu.
Pojišťovnictví se do toho stavu nedostalo jedním špatným rozhodnutím. V dobách rychlého růstu nestíhaly pojišťovny budovat vlastní prodejní sítě, tak svěřily prodej externím poradcům a poradenským firmám. Racionální krok, a každý další rok znovu: produkce rostla, čísla vypadala dobře. Nikdy nepadlo rozhodnutí „vzdáváme se zákazníků". Jen se po dvaceti letech ukázalo, že vztah s klientem, a s ním důvěra i vyjednávací pozice, patří distribuci. Pojišťovně zbyla role fabriky na produkt a nosiče rizika. A rozplést se to dodnes pořádně nepovedlo, protože každý pokus o přímý kanál ohrožuje tržby, které dnes nosí právě ta distribuce. Není to selhání jedné firmy, je to strukturální rys odvětví napříč Evropou.
Všimněte si, že se to rozpadlo přesně na těch čtyřech otázkách. Přístup ke klientovi jen se svolením prostředníka. Změna vztahu jen s jeho souhlasem. Odchod za cenu vlastních tržeb. A znalost klienta, jeho důvěra, bydlí v hlavě poradce. Change requesty a nedělní Excely z úvodu jsou tatáž mechanika, jen o pár pater dřív. Máme proti pojišťovnám jednu výhodu: tenhle film už jsme jednou viděli.
Vlastnictví není ano/ne
Pojišťovna nepřešla ze stavu „klient je náš" do stavu „klientovi nesmíme zavolat" jedním skokem. Posouvala se po malých, jednotlivě racionálních krocích. Stejně tak vlastnictví procesu není binární stav. Je to spektrum, a stojí za to zatraceně přemýšlet, na kterém stupni stojíte a kterým směrem se pohybujete:
Stupeň 0: proces bydlí v cizí aplikaci. Měníte ho tempem release plánu dodavatele a AI k němu kupujete jako add-on za kredity. Tady dnes stojí většina firem, které znám.
Stupeň 1: vlastníte data. Průběžná kopie všeho podstatného mimo cizí aplikace, ve vlastním úložišti. Zní to triviálně. Po Slacku (k němu za chvíli) už triviální není.
Stupeň 2: vlastníte pohled. Reporting a manažerské rozhodování běží nad vašimi daty, ne nad tím, co vám dodavatel uzná za vhodné ukázat ve svém dashboardu.
Stupeň 3: vlastníte logiku. Pravidla, výjimky a rozhodovací kroky procesu žijí ve vaší vrstvě. Cizí systém degraduje na databázi s ceníkem, a databáze s ceníkem se dá vysoutěžit.
Stupeň 4: vlastníte tempo změny. Proces změníte, když se změní realita, ne když vyjde release. Tomuhle stupni říkám adaptivní vrstva.
Ta stupnice je důvod, proč nemá smysl otázku vlastnictví odbýt pokrčením ramen, že „stejně všechno běží v cloudu". Mezi stupněm 0 a stupněm 4 je propast v tom, co firma dokáže, a každý stupeň se dá získat i ztratit zvlášť.
Proč to teď hoří
Mezi květnem a červencem 2026 oznámili všichni čtyři velcí AI hráči v podstatě totéž. OpenAI založilo The Deployment Company, joint venture s více než 4 miliardami dolarů od investorů a se zakládajícími partnery, mezi kterými sedí Bain, Capgemini i McKinsey (TechCrunch). Anthropic o pár dní dřív oznámil enterprise services firmu s Blackstone, Hellman & Friedman a Goldman Sachs. Koncem června přidal Amazon miliardovou iniciativu a 2. července spustil Microsoft svou Frontier Company: 2,5 miliardy dolarů a 6 000 inženýrů a obchodníků, které pošle pracovat přímo dovnitř firem (GeekWire). Všichni okopírovali model forward deployed engineers od Palantiru (The New Stack). Stránka Microsoft Frontier Company říká všechno podstatné nahlas: „No pilots. Scale from day one." Vaše firemní inteligence bude „compound over time". Všechno na jejich stacku. Přeloženo: nečekáme, až si AI koupíte. Přijdeme vám ji postavit.
Proč najednou tolik ochoty pomáhat? Incentivy v tom čtu tři. Zaprvé, veřejný internet pro trénink modelů došel a poslední velká ložiska kvalitních dat leží za firemními firewally (Business Insider). Zadruhé, nejcennější přestala být data v dokumentech. Modely se dnes učí z trajektorií, tedy ze záznamů, jak člověk krok za krokem řeší úlohu v reálném softwaru, a vyrostl kolem toho celý průmysl (SemiAnalysis, Epoch AI). Vaše workflow, tedy kde se kliká, jak se rozhoduje, jaké výjimky se řeší ručně, je přesně učební materiál pro agenta, který tu práci jednou převezme. A natrénovaný agent se na rozdíl od zaměstnance prodává všem. Zatřetí, hyperscaleři letos podle odhadů analytiků utratí za AI infrastrukturu kolem 725 miliard dolarů (Tom's Hardware) a někdo to musí zaplatit. Mark Zuckerberg to řekl bez obalu: „Jestli špatně utratíme pár set miliard dolarů, bude to velmi nešťastné. Ale řekl bych, že riziko je vyšší na druhé straně." (Windows Central) Firma, která investuje z existenčního strachu, si nemůže dovolit, aby vám transformace snížila útratu. Musí si ji vybrat. U vás.
Důkaz najdete v ceníku. Microsoft 365 Copilot stojí 30 dolarů na uživatele měsíčně nad stávající licencí, M365 mezitím zdražil napříč tarify a Copilot Cowork od června běží na kreditech: platí se za model, za načtený kontext, za každé zavolání nástroje (Windows Latest). Salesforce si za Agentforce účtuje 125 dolarů na uživatele měsíčně a k tomu 10 centů za akci agenta (SaaStr). Čím víc vám AI pomáhá, tím víc platíte. A druhá čelist kleští: Salesforce v květnu 2025 změnil podmínky Slack API tak, že zakazují hromadný export dat, dlouhodobé indexy a použití dat pro AI (Computerworld). Roky vlastních firemních konverzací a rozhodnutí nesmíte hromadně vytáhnout pro vlastní AI. Data nesmí ven, inteligence se kupuje uvnitř, za kredity.
Na spektru z předchozí kapitoly je to jasný pohyb: transformace na klíč, postavená na platformě dodavatele, vás betonuje ve stupni 0. Tentokrát i s rozhodovací logikou, kterou agentům při zavádění nadiktujete.
Ta samá technologie, opačným směrem
Teď to podstatné. Ta samá technologie, kterou vám dodavatelé přijdou zadrátovat do procesů, poprvé umožňuje i opačný pohyb: vzít si procesy po kouskách zpátky. Byznys logika se dá psát a přepisovat v řádu dnů, člověkem, který procesu rozumí, s modelem, který za něj odvede řemeslo. Data z cizích aplikací se dají přes API průběžně stahovat do vlastního úložiště. To dřív neplatilo: změna procesu znamenala projekt, dodavatele a roadmapu.
Neodvážím se tvrdit, že AI firmám adaptabilitu přinese; viděl jsem zevnitř dost pilotů, které nepřinesly nic, a moje zkušenost je z hrstky firem, ne ze stovky. Ale poprvé ji může nabídnout. A v prostředí, kde se schopnosti modelů mění po kvartálech a dodavatelé přepisují ceníky za pochodu, je schopnost rychle se přizpůsobit zhruba jediná konkurenční výhoda, která nezastarává. Všechno ostatní si konkurence koupí za stejný ceník jako vy, s tímtéž embedded týmem.
Prakticky to znamená vsunout mezi sebe a dodavatele vlastní AI vrstvu a nechat ji šplhat po stupních toho spektra. Začít tam, kde je nejlepší poměr hodnoty a rizika, což bývá manažerská vrstva a reporting: data tam už dnes tečou přes exporty, které vám nikdo nevezme, a chyba nebolí. Tím získáte stupně 1 a 2. Souběžně vytahovat data z cizích aplikací, dokud API ještě něco pustí; Slack ukázal, že okna se zavírají. A tempem, jaké rostoucí schopnosti modelů dovolí, stěhovat byznys logiku do vlastní vrstvy, tedy stupeň 3, až po tempo změny, které řídíte sami, stupeň 4. Cizí systém mezitím degraduje na databázi s ceníkem a tlačí se na ceně.
Není to jednoduchá cesta. Bude to o slepých uličkách, zahozených prototypech a ztracených iluzích. Jenže co se dá pohodlně koupit, může si pohodlně koupit i konkurence. Schopnost, která rostla pomalu a bolela, se nedá druhý den zkopírovat.
Pro pořádek: živím se mimo jiné tím, že firmám s takovými vrstvami pomáhám, takže si můj argument přeberte i s touhle znalostí. A klidně se můžu plést v tempu, ve kterém se to celé odehraje. V čem se ale podle mě neplete ta pojišťovácká historka, je otázka, kterou si zaslouží každá nabídka transformace na klíč: kolik ze svých procesů dnes doopravdy vlastníte, a o kolik víc jich budete vlastnit po ní?

